Červen 2014

Každej přece ví, že na stromech rostou vajíčka jednorožců.

30. června 2014 v 1:29 | Rum. |  Topic of the week.
Lepší TT snad ani dát nemohli.
Protože každý malý dítě přece ví, že stromy nám dávaj malý jednorožčátka. A taky teda zakázaný ovoce, když narazíte na tu správnou zahradu.
Originalita, lidi, ta roste v našich srdcích. Nebo jak by řekla jedna osoba, co mi pomohla najít část sebe sama, "Každý jedinec je osobnost, ojedinělý originální úkaz, a nikde na světě nenajdete stejného člověka."
A má pravdu, protože tak to prostě je.
Jasně, jedna věc je vystoupit z řady ovcí, což je pro většinu lidí něco nemožnýho. Ale druhá věc je si svou jedinečnost uvědomit. Pochopit, že s váma nikdo nemůže zametat jako s košťatama, protože nejste podle jejich představ. Každej z nás musí pochopit, že má svou cenu, a nikdo si ho nemůže koupit, protože nikdo na světě tolik peněz nemá, i kdyby prošacoval illuminátský pokladny.
A tak se teď zamysli - žiješ život, kterej ti za to stojí? Ceníš si vůbec sám sebe? A proč bys měl(a) mít pocit, že je někdo lepší, než ty?
Nikdo neni.
Nikdo se s tebou nemůže rovnat.
"Protože ty jsi ty, a to je bez debaty, zabalim si tvojí vůni do cigarety." -Vypsaná Fixa

Vypsanou fixou ti píšu slova, ty slova nepřečteš; nebudou vidět.

12. června 2014 v 21:24 | Rum. |  Topic of the week.
A je to zase tady, rumová víla zapnula tu věc uvnitř hlavy, a lítaj z ní samý papírový hyeny. Teda, papírový uplně ne, ale hyeny ve tvaru písmen, to už je přijatelnější definice.
A všechny ty písmenkový hyeny se kupí do skupin a trhaj na cáry všechno živý, co potkaj, a při tom se formujou do těch slov, která Ti chci říct tak dlouho; a tak dlouho jsem čekala na to, až je vypustím, celou tu tlupu hyen, štěkajících do celýho světa, Miluju Tě.

Takový ten pocit, že ti chybí podstatná část tvého Já.

8. června 2014 v 18:58 | Rum. |  The writer.
Zažil(a) jsi někdy, že ti chyběl jeden puzzle z celý skládačky? Jen si to představ - dostaneš krásný, bambilionodílný puzzle, už už je dostavuješ a zjistíš, že tam není dílek, bez kterýho ten obraz nebude obrazem, ale jen dětskou hrou, něčím, co nedává pořádně smysl. Můžeš ho hledat všude, pod gaučem, pod postelí, dokonce na skříních. A kde nic, tu nic. A pak se jednou vzbudíš a je tam, hned u té krabice, a jakmile ho přidáš do skládačky, najednou to všechno dává smysl. Už je to perfektní.
Přesně tohle zažívám teď.
Vždycky jsem si řikala, že tomu všemu něco chybí, že to prostě nejsem já. Zkoušela jsem piercingy, různý barvy vlasů, styly oblékání, tunely... Ale furt to nebylo ono. A ani ve vztazích to prostě nevycházelo - ten je moc takovej, tamten zas moc makovej; znáte to všichni. Pak jsem přišla na střední v Táboře, kde jsem neznala nikoho, kromě spolužáků a spolubydlících na intru. Ale co nevidět jsem ho poznala - mýho pana Dokonalýho, což mi došlo až o rok a půl později (pozdě, ale přeceUsmívající se). Ale od tý chvíle, co jsme se poznali, mě to s ním prostě bavilo. Nic mi nechybělo. Mohla jsem se vedle něj chovat tak, jak jsem se nemohla chovat ani mezi nejlepšíma kámoškama, a to je co říct, přiznejme si to.
Teď jsme spolu skoro čtvrt roku a je to prostě legen --- *počkej si* --- dární.
Už nepotřebuju nacházet sama sebe - už jsem našla svojí druhou půlku žárovky, svýho Romea, svůj Jang, svůj svět.

A tohle je ten nejcennější pocit na světě - vědět, že k někomu prostě patříš.

PS: Miluju tě (: